Ahoj!
Zdravíme z Třeboně. Tak jsme se konečně vykopali a jednoho večera vyrazili na netopýry. Prošli jsme teď už klidným městem, neboť turisté se od září do dubna oddávají zimnímu spánku a došli až na hráz rybníka Svět. Byl páteční zářijový večer, teplo a nebe zatažené nízkými mraky věštilo brzký déšť. Na přístavišti parníku vesele rejdili potkani a dojídali zbytky rohlíků, které tu zbyly po denní směně, čili po kachnách a vrabcích. Z batohu jsme nedočkavě vylovili detektor. „No tak už to zmáčkni! Dělej.“ Hlavně klídek, hoši, všechno bude. A bylo. Z detektoru, nastaveného na „padesátku“, se ozvaly první podezřelé zvuky. „Někdo tam mlaská.“ „Asi létající prase.“. „Tady je, tady je!“ „Kde?“ „No tady u toho stromu.“ Tabulka, přiložená k detektoru nám prozradila, že se jedná o netopýra nejmenšího. Vida, první úlovek. Začíná krápat. Netopýři ale déšť ignorují a loví si vesele dál. Jdeme po hrázi směrem k sádkám. Po přeladění na 20 kHz se odněkud z nebe ozve další hlas. Zní to jako „ťu-ťa, ťu-ťa“. Nebyl to ovšem nějaký ťutínek, nýbrž netopýr rezavý, který se někde nad rybníkem nacpával hmyzem. No a máme další druh. Při dalším „projíždění“ frekvencí na detektoru se někde kolem 40 kHz ozvala série rychlých úderů. „Jupí, netopýr s kulometem.“ Zadívali jsme se do světla lamp, které se odrážely na hladině rybníka. Tam se v obratných kličkách těsně nad hladinou míhali další netopýři. „No jasně, píšou tady netopýr vodní.“ Tak to je dneska třetí druh. Déšť zesiluje a stává se lijákem. Necháváme netopýry svému osudu a vyhlašujeme ústup. To bylo dobrý, ne?
za přírodomilný oddíl Volavky napsal Vašek Bartuška