Na jílovsku je archeologicky doloženo rýžování zlata na přítocích řeky Sázavy již bójskými Kelty v 5. století př. n. l. K rozvoji hlubinného dobývání došlo v polovině 13. století, za vlády Přemysla Otakara II., a vrcholu dosáhlo za vlády Lucemburků. Zdejší zlato tvoří významnou část Svatováclavské koruny a přispělo k uskutečnění řady projektů Karla IV., jako byla stavba Nového města pražského, Karlova mostu či Karlštejna. Tento panovník také povýšil Jílové na královské horní město. V dobách největšího rozkvětu se tu kutalo ve více než pěti stovkách dolů, ze kterých se však do dnešních dob zachoval jen nepatrný zlomek.
K úpadku dolování došlo po opakovaném vypálení Jílového a poničení povrchových zařízení dolů za husitských válek. Významnější oživení nastalo až na přelomu 17. a 18. století, pracovali tu například havíři knížete Josefa Viléma Fürstenberka. Pokusy o obnovu důlní činnosti, většinou však neúspěšné, pak byly podnikány až do 20. století. V roce 1958 byla těžba skutečně obnovena a probíhala až do roku 1968. Bylo zde tehdy ještě vyprodukováno více než 1000 kg zlata.
Regionální muzeum v Jílovém u Prahy převzalo postupně do své správy některá důlní díla v oblasti a od poloviny 90. let 20. století připravovalo jejich zpřístupnění veřejnosti. V roce 2002 se návštěvníkům jako první otevřela štola sv. Josefa v Dolním Studeném. Zakreslena je na jedné z nejstarších dochovaných map jílovského revíru z roku 1718, zřejmě šlo o pokračování důlního díla již z doby předhusitské. Přesný rozsah ani historie však nejsou známy. V bezprostřední blízkosti se nachází štola sv. Antonína Paduánského. Zde se naposledy pracovalo v letech 1753 a 1754. V dobových zprávách nalezneme záznam: „nalezli staré dílo hluboké 22 láter (přibližně 40 metrů), a protože nebyla hned spatřena nadějná žilovina, dílo opustili.“ Štola pak zůstala nepřístupná po více než 250 let, veřejnosti se otevřela v roce 2008. Vskutku dobrodružná návštěvnická trasa vede ve dvou úrovních spojených systémem žebříků a povalů v původním úzkém komíně, chodba navíc není osvětlena a lidé tak vyrážejí na prohlídkový okruh vybaveni hornickými lampami.
Zhruba 3 km odtud, ve východní části jílovského revíru, lze navštívit poslední z dosud zpřístupněných důlních děl, štolu Halíře. Vznikla v polovině 20. století jako průzkumná, v místech historicky doložené středověké těžby. Unikátní je profil štoly ve tvaru kosočtverce, jehož vznik bez využití podpěr umožnily místní specifické strukturní poměry.
Stará důlní díla v okolí Jílového slouží jako zimoviště netopýrů. Již od roku 1955 tu každoročně odborníci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zaznamenávají počty hibernujících jedinců. Celkem bylo sledováno sedm zimovišť, od poloviny 80. let však nebyly štoly přístupné, a některé lokality zcela zanikly. Po roce 2005 začala být znovu pravidelně kontrolována důlní díla v údolí Studenského potoka (štola sv. Josefa, sv. Antonína Paduánského a Mladokocourská), dále štola Halíře, štoly v údolí Zahořanského potoka a Dědičné štoly v Radlíku.
Nejpočetnějšími druhy zimujícími v jílovských štolách jsou netopýr velký, řasnatý, vodní a ušatý. Jednotlivě se zde vyskytují i další druhy, např. netopýr dlouhouchý, večerní, černý, ale také poměrně vzácný zástupce lesní fauny netopýr velkouchý či výrazně teplomilný netopýr brvitý.
V 50.-70. letech 20. století zde patřil k nejhojnějším druhům vrápenec malý. S drastickým poklesem početnosti tohoto druhu v průběhu 70. let jeho místní populace, na rozdíl od jiných oblastí, zcela zanikla. Stejně jako jinde zde ale narůstají počty netopýrů velkých. Setrvalý nárůst početnosti vykazují dříve nepřístupné štoly Antonína Paduánského a zejména Halíře, kde nyní zimuje až 90 jedinců šesti druhů. Celkem bylo v zimovištích jílovské oblasti zaznamenáno 13 druhů letounů.
Návštěvníci zpřístupněných štol se mohou blíže seznámit s netopýry prostřednictvím výkladu průvodců. V pokladnách jsou k dispozici také pracovní listy Netopýři v podzemí, obsahující zábavné úkoly a kvízy pro děti.
Něco navíc:
Dolní Posázaví skýtá mnoho příležitostí k výletům. Zmínit lze například vrch Medník, na jehož svazích na jaře rozkvétá vzácná rostlina – kandík psí zub. Místní historii a přírodní bohatství přibližují naučné stezky „Jílovské zlaté doly“ a „Medník“, které jsou přístupné celoročně – viz webové stránky muzea nebo portál Svět geologie. K návštěvě této oblasti pobízí i reportáž České televize v pořadu Toulavá kamera.
Zájemcům o netopýry lze doporučit také výlet na hrad v Týnci nad Sázavou (cca 13 km jihovýchodně od Jílového). V hradní věži každoročně přivádějí samice netopýrů velkých na svět svá mláďata. Toto místo je unikátní, neboť návštěvnická trasa vede přímo kolem úkrytu letní kolonie. Je pravděpodobné, že právě netopýři z Týnce využívají pro zimování štoly u Jílového.
Praktické informace:
V zimním období, kdy se v podzemí vyskytují hibernující netopýři, jsou všechny tři štoly pro veřejnost uzavřeny. Návštěvní doba je od dubna do října o víkendech a svátcích (v červenci a srpnu též úterý – pátek). Možnosti dopravy ke štolám sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského: vlakem – posázavským Pacifikem, z Prahy autobusem MHD č. 332 ze stanice Budějovická do Jílového u Prahy nebo Horní Studené. Při cestě autem není možné parkovat u štol, nejbližší místa jsou v Jílovém, Kamenném Přívoze, H. Studeném před závodem HAKI, na Žampachu a v Dolním Studeném u památné lípy. Ze všech jmenovaných míst vede ke štole trasa naučné stezky „Jílovské zlaté doly“. Ke štole Halíře: vlakem nebo autobusem MHD č. 332 do Jílového u Prahy, odtud nejprve po zelené, poté po červené turistické značce ve směru na Kněží horu. Ani zde nelze parkovat přímo u štoly, nejbližší místa jsou v Jílovém – Borku, odtud vede ke štole červená značka. Více informací získáte na www.muzeumjilove.cz, e-mailu info@muzeumjilove.cz či telefonicky na čísle 241 950 791.
Další zajímavosti o štolách v Jílovém se dozvíte na webu České podzemí.
Autoři fotografií: David Fischer, Eva Cepáková, Antonín Reiter, archiv Regionálního muzea v Jílovém u Prahy a Wikimedia Commons.