Netopýří deník

Z našich mláďat už začínají být výrostci. Jeník už je skoro tak velký jako já, poznali byste ho jedině podle srsti, která je zatím ještě šedivá. To my, dospělé samice, máme chlupy na těle hnědé. Mohlo by se zdát, že teď už s našimi mladými netopýry nebude tolik práce. Teplotu těla už udrží docela dobře sami a dokonce si začínají protahovat křídla a připravovat se na létání.

Nedalo mi to a píšu po pár dnech znovu. V naší kolonii se rodí další a další mláďata a začíná tu být pořádný frmol. Samice mají se svými potomky spoustu práce. Musí je zahřívat, bez srsti totiž malí netopýrci nedokážou udržovat potřebnou tělesnou teplotu a brzy by prochladli.

Mám pro vás novinu! Dnes v noci se mi narodilo mládě! Chtěla jsem napsat malé, ale ono zase tak malé vlastně není. Jeho tělo je skoro třetina mého. Je to kluk a narodil se, stejně jako ostatní mláďata v naší kolonii, několik metrů nad zemí.

Řeknu vám, je to tedy fuška, nalovit tolik hmyzu, abych ukonejšila hlad. Chuť k jídlu mám v poslední době pořád větší. Někdy mám pocit, že musím jíst za dva. A víte, proč to tak je? Já vám tedy to svoje tajemství prozradím.

Jaro je fajn. V teplém počasí létá čím dál více hmyzu, a to je dobrá příležitost pořádně se najíst. Vám se to možná zdá divné, ale my netopýři si na hmyzu moc pochutnáváme.

Tak už je nás na půdě 400, tedy téměř celá kolonie! Držíme se pohromadě pod hřebenem střechy, kde je přece jen nejtepleji.

Ahoj, jsem samička netopýra velkého a jmenuju se Lucka. Právě jsem přilétla na půdu školy v Berouně. Na tomhle místě bydlím každý rok od dubna do srpna, už to tady dobře znám a docela se mi tu líbí. V létě tu bývá krásně teplo. Schází se nás tu celá kolonie, spousta netopýřích samiček, a všechny máme jeden důležitý úkol. Jaký? To se brzy dozvíte. Postupně vám to vylíčím ve svém netopýřím deníku.